„Olinka s Maňou spávaly společně v malé světničce, do které se chodilo z kůlny. Maminka je ráno budívala několika údery na stěnu mezi kuchyní a světničkou. Olinka nám jednou vypravovala, jak se jednou v noci probudila a lekla se, že už je bílý den. Že maminka zaspala a zapomněla Olinku s Maňou vzbudit. Rychle se oblékla, vzbudila Maňu, že obě přijdou do práce pozdě. Maňa mrčela, ale začala se vypravovat. Když ale Olga vyšla před dům s hrůzou zjistila, že je noc a svítí měsíc a ne slunce. Vrátila se do světničky, kde se Maňa teprve soukala do punčoch, a povídá jí: „Lehni a spi, ještě je noc.“ Maňa si donavlékala punčochy a rozčilená bouchla sebou do peřin, jak byla. Jen stručně sestře oznámila: „Jsi blbá, už mě nebuď. Narazím ti ten lavor na hlavu!“ a schovala hlavu pod peřinu.“

Sestra Stanislava Vejrostová